Kaple na Sklepisku

Výklenková kaplička z roku 1860 se nachází u červené turistické stezky vedoucí kolem vrcholu Sklepisko (422 m n. m.). Renovována byla roku 2021. U kapličky se nachází lavička k odpočinku a v bezprostředním okolí roste několik dubů. Přibližně 450 m východně od kapličky se nachází svatý obrázek na Sklepisku. Přibližně 250 m severně pod vrcholem Sklepiska vyvěrá studánka Hontovice. Sklepisko je relativně málo známý chřibský vrchol opředený tajemstvím. Vrchol je zalesněn smíšeným lesem. Údajně zde leželo keltské hradisko. V okolí vrcholu jsou patrné hlinité valy. Zároveň se jedná o archeologickou lokalitu. Sklepisko patří k mytickým místům Chřibů. K místu se váže řada příběhů a legend. 

Jilík (2008) uvádí, že Sklepisko je strmá hora nad Košíky a váže se k ní řada pověstí. Hustý černý les, strmé spády a grůně vůkol a na nejvyšším místě záhadná úzká dlouhá vyvýšenina jako val a v ní díry se sesutými vchody, podobné sklepům. Jednalo se údajně o velká sklepiska – odtud pochází název celé hory. Obec Košíky a lidé z okolí jsou proto přesvědčeni, že jsou zde ukryty poklady ze zlata a stříbra. Nikdo je však ještě nenašel. Každý kopání brzy zanechal. Prý tu měl vždy takový stísněný pocit, jako by tu naň něco záludného číhalo, jako by na něj všechno padalo. Dlouhá, úzká a sesuvy zúžená chodba, všude kámen na stranách i nad hlavou. Místy se ukazuje i staré, rozpadávající se vyzdívání, jinde také hlína červená, vypálená v celém masívu a na tak tvrdo, že si i s křemenem nezadá. Vyprávění jednoho košíckého občana říká: „Sebral jsem se s jedním známým a šli jsme na Sklepisko to tam trochu prozkoumat. Vzali jsme si dlouhou železnou tyč a zaráželi ji v té díře do země, a tak jsme tloukli, jenom to pod náma dunělo. Půda byla kamenitá. Nejprve to šlo ztuha, ale pojednou začla tyč lézt docela hladce dolů, do nějakého volného prostoru, až tam vlezla celá.“ Tu jsme si řekli: „Raději honem pryč! Ať se nepropadneme do nějaké propasti pod nohama.“ Tak to vypravoval onen soused a podobný pokus prováděli v minulosti prý i mnozí jiní. A sdílní košíčtí horalé vypravovali dále, že se v těch sklepech ukrývaly ve zlých dobách poklady. To prý přijížděly zdola od Traplic a Huštěnovic panské vozy, plně naložené, na nich panští vojáci, opratě měli v rukách lidé se zavázanýma očima a – hore na Sklepisko! Povozy jezdívaly prý od Velehradu. Ale z našich nesměl s nimi nikdo jít, hned ho páni hnali. Ale přece se staří dozvěděli, co se to vezlo: byly to poklady, bedny plné peněz, zlata a stříbra a jednou přivezli i sochu Panenky Marie s Ježíškem, celou ze zlata, a ta socha je tam prý dodnes někde ukryta. Dosud se nikomu nepodařilo žádný z těch pokladů najít, protože ty sklepní díry jsou rozsáhlé a bůhví, kolik jich je. Během dob se tu hodně hledalo i kopalo. Olomoucká kapitula tu podnikla kopání ještě ve dvacátém století. V olomouckém mateřinci byl členem řehole nějaký Maďar. Odešel do Uher, vzal prý s sebou nějaký plán Sklepiska a ve třicátých letech dvacátého století přijela z Maďarska skupina mužů, kteří na Sklepisku kopali, ale nedokopali se prý ničeho.

Jilík (2008) vzpomíná na Sklepisko v souvislosti se založením slavného sdružení chřibských batatelů, spisovatelů a patriotů Expedice Chřiby: „Ke Sklepisku máme my, členové expedice, poněkud sentimentální vztah. Dne 30. března 2002 jsme právě výletem do těchto míst zahájili Expedici Chřiby. Byla to naše první společná cesta. Avšak náhle se z chaosu přírodních tvarů – svahů, strží a planin – vynořilo cosi impozantního. Pravidelné oblé návrší, rozložené jak barokní sukně nějaké hraběnky. Zatímco všude kolem do nedohledna je hustý porost, kterým se slunce prodírá jen stěží, takže to tam vypadá jako v černém lese, toto návrší je prosvětleno sluncem, kterému stojí v cestě jen řídká, asi stoletá bučina…“ Jiří Jilík dále vzpomíná: „Jaké bylo naše zklamání, když jsme vystoupali od Kudlovské doliny na Sklepisko o šest let později – v únoru 2008. Akropoli hradiska, kdysi magicky přitažlivého skrytou, ale přítomnou záhadou, jsme nepoznávali. Správce lesa neváhal použít těžkou techniku k tomu, aby zplanýroval, co se dá. Dal si dokonce takovou práci, aby zavalil obrovským balvanem pověstnou jámu – mytickou bránu do podzemí, a tak nás připravil o chvíli snění na jednom z nejzajímavějších míst v Chřibech. Všechno kouzlo je to tam. Pryč je valy obkroužená krajina, která podněcovala fantazii každého, kdo do těchto míst zavítal. Místo toho jen stopy bezohledných a k přírodě lhostejných lidí. Těžko chápeme, proč se tak stalo a čím ten kus zapadlé přírody komusi tolik vadil.“

Jilík (2008) dále uvádí: „Sklepisko je skutečně záhadná lokalita a její genius loci býval donedávna mimořádně silný. Nikoli pověsti založily proslulost tohoto míst. Bylo to obráceně. Místo tak zvláštní vzbuzovalo v lidech potřebu dát mu příběh. Ale co bylo vlastně na počátku? Hradisko? Patrně ano, odtud se dala střežit dávná stezka přes Chřiby vedoucí dnešní Kudlovskou dolinou. Dnes ji kopíruje silnička z Kudlovic přes Rozsypalovu lesní osadu dál na Kroměřížsko. A podzemní prostory? Inu kdo ví. Možná je to jen báje. Ale krásná. Zvláště, když tam dole na nás čekají dosud nevyzvednuté poklady. Příběh vozků se zavázanýma očima se nejspíše vztahuje k roku 1784, kdy byl klášter na Velehradě zrušen. Jeho majetek přebíral stát. Inventarizační a likvidační komise nebyla vítaným hostem a dá se předpokládat, že se obyvatelé kláštera pokusili co nejvíce věcí, zejména těch cenných, od rekvizice uchránit. Právě v této době můžeme vznik nějakého pokladu skutečně předpokládat. Zda je právě Sklepisko jeho úkrytem, na to dosud neznáme odpověď. A pokud tam někde v zemi je, doufejme, že nebude nikdy nalezen. Ty nalezené poklady dělají zlou krev mezi lidmi. Kvůli nim se loupilo, ba i zabíjelo. Zatímco o těch neobjevených se dosud vypravují krásné příběhy.“

Dvouletý (2013) o Sklepisku uvádí, že se jedná o pozůstatky výšinného hradiska pravděpodobně velkomoravského původu a obdélníkového tvaru s 8 metrů hlubokou studní. Opevnění má obvod přes 1000 m a v terénu jsou dosud patrné místy až 2 m vysoké hlinito-kamenité valy přerušené ve dvou místech, kde byly pravděpodobně vstupy. Valy obklopují zbytky 8 – 12 m širokého příkopu. Je pravděpodobné, že hradisko přežívalo jako tvrz až do 11. století. V okolí vrcholu je několik náznaků vstupů do podzemí – buď zasypaných, nebo propadlých. Důkladný archeologický průzkum zde proveden nebyl. Význam rozvalin je stále zahalen tajemstvím. Sklepiska jsou původně asi staré hradisko, které i dnes působí jakousi tajuplností. Ještě v roce 1980 ležel přes ně vyvrácený buk. Kořeny měl jen při povrchu, neboť je hlouběji nemohl zapustit. Bránila mu v tom ostře vypálená vrstva červené hlíny, tak ostré, že její úlomky řezaly jako sklo. To svědčí, že na místě byl v minulosti veliký požár. 

Dvouletý (2013) dále uvádí, že po zrušení velehradského kláštera zde mniši ukryli část kostelního pokladu. Tetička Brigita Rozsypalová bydlela se svými dětmi na samotě v Poledňovém nedaleko Sklepisek. Tvrdila, že poklad hned tak někdo nenajde. Na místě, kde je ukryt, prý roste a o půlnoci kvete krásné bílé kvítí, ale nikdo neví v které době. Kdyby se někomu podařilo květy najít, najde i poklad. Její otec prý říkával, že místo je tajemné a začal-li kdo zde kopat, aby našel poklad, co ve dne vykopal, to v noci černá slípka s kuřaty zase zahrabala. Ona sama prý zažila následující událost: Po dlouhé zimě se zkrmilo všechno „futro”. Byl právě Veliký pátek a ona se vypravila do lesa na trávu pro kozu. Když přišla na Sklepiska, slyšela pláč a přebolestné kvílení. Nikde však v hoře nebylo nikoho vidět, když chodila za hlasem, aby nešťastníkovi pomohla. Proto prý šla raději domů a bez trávy. Jindy se opět vydala na trávu. Vracela se domů a už byla u studánky, které říkali Hontovice a kam chodili na vodu, protože neměli vlastní studnu, když se pojednou několik kroků od ní objevila černá husa. Křídla táhla po zemi, jako by byla postřelena. „To se děcka nají”, řekla si, odložila nošku s trávou a začala husu pronásledovat. Ta ji stále unikala a až byla skoro na Kudlovské dolině, uvědomila si svoji marnost a vracela se domů. Při tom si vzpomněla, jak jí otec vypravoval podobnou příhodu. Jednou prý šel domů z revíru a přes rameno nesl žebřík. V tom uviděl nedaleko Sklepisek postřeleného zajíce, jak za sebou táhne nohu. Odložil žebř a jal se chytat poraněného zajíce. Ten prchal dál a dál do lesní drači, až byli mimo Sklepiska. Trvalo pak dosti dlouho, než-li našel cestu domů a byl mrzutý sám na sebe, že se dal tak ošidit „akúsi mátohú“. 

Dlouletý (2013) vzpomíná další pověst o ukrytí pokladu velehradskými cisterciáky. Pověst o pokladu někde na Sklepiskách dokládá i novinová zpráva, podle níž okolo roku 1936, tedy těsně před II. světovou válkou, přišli sem cisterciáci z Maďarska a měli sebou plán, podle něhož hledali znamení, které mělo být východiskem k nalezení místa pokladu. Tím znamením měl být kámen podoby psí hlavy. Kámen nenašli a tak se vrátili s nepořízenou. Možné, že byl odebrán jako mnoho jiných kamenů v lese a použit při stavbě revíru. Arcibiskupská lesní správa pak zde o něco později dala kopat sondy, ale dělníci narazili jen na cihly. Říkali, že země místy duněla, jako by tam bylo sklepení. 

Dvouletý (2013) dále zmiňuje, že jankovický občan pan Josef Župka, uvádí ve svých pamětech tuto příhodu: „Dne 16. dubna 1959 jako místní hrobník jsem čekal na hřbitově na pohřební průvod, který již měl přijít každou chvíli. Tu ke mně přistoupil asi 60-ti letý muž, bratr ženy, která měla být pochována, a řekl, že se jmenuje Malenovský. Narodil se v Jankovicích na č. p. 108 a bydlí už řadu let v Huštěnovicích. Jeho praděd zde prý byl fojtem. Jednou byl pozván na Velehrad do kláštera a tam byl požádán o jistou službu. Po chvíli přišli dva muži – řeholníci – v civilních šatech, společně usedli na připravený vůz, na němž byl nějaký náklad přikrytý plachtou. Nejprve sám povoz řídil přes Jalubí, Traplice a dále jeli k horám. Za Traplicemi převzal řízení jeden ze spolujezdců – řeholník – Malinovskému zavázali oči. Kam jedou nevěděl, jen podle směru jízdy, stoupání v terénu a podobně, dosti neurčitě odhaloval cestu. Když dojeli na místo, odvázali mu šátek a společně se dali do práce. V lese vykopali hlubokou jámu a do ní uložili nějaké truhlice s neznámým obsahem. Jámu zasypali, zem řádně udusali a povrch zamaskovali listím. Ještě než odjeli zpět, Malinovský požádal, aby směl odejít stranou na osobní potřebu. Odešel jen několik kroků a jak „čapěl” při zemi, vytáhl nůž a na kořenu blízkého stromu vyřezal značku. Snad z úmyslu se sem vrátit a poklad vyzvednout. Když přišel k vozu, opět mu zavázali oči a stejnou cestou se vrátili na Velehrad. Když slíbil, že bude o všem mlčet, byl propuštěn domů. Za pokladem hned nešel. Jednak byly žně a mnoho práce, za druhé si nebyl jistý, zda není sledován. Později nenápadně chodil pod různými záminkami po lese, ale hledání bylo ztíženo, protože nevěděl kde hledat. Když pak konečně našel asi prostor ukrytí truhlic, nemohl najít označený strom. Déšť a vítr dokonale zakryly všechny stopy – nic nenašel. Tajemství ale předal svému synovi a ten zase dalšímu potomkovi. Hledání času zabíralo veškeren čas, byla zanedbávána i polní práce a nedostatek se brzy dostavil. Začali si proto vypůjčovat v naději, že najdou poklad. Štěstí jim nepřálo, zato bída a nedostatek i věřitelé je přinutili prodat podsedek č. p. 108. Rodina se rozešla do Napajedel i jinam, on sám se přiženil do Huštěnovic.“