Červené blato

Vydatná upravená studánka se nachází na okraji lesa severně od chatové osady Vranovy žleby u Osvětiman. Slouží jako zdroj vody pro nedalekou chatovou osadu. Studánka se nachází na úpatí dlouhého lesního žlebu. Studánka je dobře upravena a pečují o ni místní chataři. Jedná se o kamennou studánku s dřevěnou stříškou s červenou krytinou. Voda ze studánky odtéká do říčky Hruškovice. U studánky se nachází betonový blok s uvedeným letopočtem 1984. V okolí studánky je vzrostlý bukový les (Fagus sylvatica). S ohledem na to, že se jedná o zdroj vody pro osadu, je studánka místními střežena a je zde zákaz vstupu psů pod pokutou. V roce 2016 byla studánka značně poškozena při povodni (zůstal po ní jen zděný základ). Následně byla studánka opět opravena. Přibližně 800 m severně od studánky se nachází menší, avšak známý skalní útvar Pilařka.

Žižlavský (2013) uvádí v souvislosti se studánkou pověst ze slavných dob Velké Moravy: „Tehdy země trpěla nájezdy houfů nepřátel, jež chtěli našemu lidu vnutit svou víru a cizí jazyk. Panovník se vší silou snažil hájit východní věrozvěsty Cyrila a Metoděje, posly slovanské církve a jazyka, bližší moravskému lidu a zdejším tradicím. Od germánských biskupů a vatikánské Svaté stolice si ostatně oba vytrpěli své. Zároveň ale trpěli i obyčejní lidé. S přibývajícími nájezdy se vládce Moravy rozhodl svolat moudré a zkušené muže své říše, aby se s nimi poradil, jak nejlépe nepřátelům čelit. Na to přijeli do chřibských lesů výteční stavitelé tehdejších pevností a vybrali místa vhodná ke stavbě opevnění, chránících pronikání záškodníků na další území Slovanů. Jedna z lokalit byla vybrána v blízkosti dnešních Osvětiman. Pod skalisky tam vytékal vydatný pramen pitné vody a dole ve strži se rozléhala veliká a zrádná bažina, která se neúměrně zvětšovala do širokého rovinatého okolí zvláště po jarním tání a vydatných deštích. Bylo to to pravé místo s nadějí úspěšné obrany. Brzy se objevily stovky pracovitých stavitelů. Vršili vysoké hliněné náspy hradeb, které prokládali kamením a doplňovali souvislou dřevěnou palisádou, za níž vyrůstala dřevěná stavení se středovými ohništi, se slámovou či rákosovou střechou. Všechny další prameny v širokém okolí nechali stavitelé zasypat, aby zůstal jen jediný nad rašeliništěm, pod samými hradbami a dobrým dozorem strážců pevnosti a okolních drobných opevnění. Po dlouhých měsících byly práce ukončeny. A bylo načase, protože již probleskovaly zprávy zvědů o přibližujícím se nebezpečí, které mířilo na Moravu od jihozápadu. Netrvalo dlouho a na protějších kopcích se rozžehly večerní ohně, oznamující příchod nepřátel. Celou údolní krajinu brzy zaplavilo vojsko jako černý mrak a mimo pevná stávající hradiska říše plenilo vše, co jim přišlo pod ruce. Ozbrojenci ničili úrodu, zapalovali chatrče, kradli, vraždili muže a znásilňovali ženy. Jejich hordy chtěly pokračovat přes naše hory do vnitrozemí, ale narazily na opevnění. Před jeho zdoláváním se útočníci chtěli posilnit jídlem a pitím. V širokém okolí nenašli ani jeden pramínek pitné vody, proto jim nezbylo nic jiného, než se přiblížit k jediné studánce pod hradbami. Ale ouha! Najednou se pod nimi začala bořit půda a shluky vojska se utápěly v bezedných bažinách. Jejich velitelé si však nevšímali topících se pěšáků a jezdců na koních a celí rozzlobení hnali čím dál víc bojovníků přes rašeliniště, aby pokořili hradby pevnosti, která jim stála v cestě. „Byla to strašná podívaná,“ zaznamenal starý písmák. „Vše se valilo do bahniska. Zvířata bila kopyty jedno do druhého, kousala se vztekle a hryzala a vojíni zoufající si ve smrtelném strachu se pobíjeli svými tasenými meči, až hrůza pohledět a uslyšet. Zápas a vřava pomalu ustávaly, jen občas se ještě bahno pohnulo v posledních křečích umírajících utopených a zadušených. Rašeliniště pohltilo vše, co se dostalo do jeho objetí. Jeho povrch ale podával příšerný obraz směsi bahna a krve. Bláto prosyceno krví se zbarvilo do červena… Bylo po všem. Nevelké zbytky nepřátel, pronásledované obránci pevnosti, utíkaly cesta necesta z naší země. Zbylí vojíni odnášeli své zraněné k ošetření, pohřbívali mrtvé bratry a jiní léhali na lesnaté stráně a vyvýšené lučiny, aby se vystřídali v odpočinku po vyčerpávajícím boji. Panovníkovi Moravy se tak podařilo odradit další nájezdy nepřátel a nastolit mír trvající hned několik let. Celá krajina ztichla a lidé se mohli zase věnovat běžnému životu. Přestože od těch časů uběhla už řada staletí, ani přírodě se nepodařilo zamést stopy po červené barvě bažiny, která je v lese k vidění dodnes. Lidé jí říkají Červené blato.“