Zlacká studánka

Jedna z nejslavnějších chřibských studánek se nachází na Salaši. Studánka pochází již z roku 1862. Jedná se o kamennou studánku, jejíž pramen vyvěrá pod svahem vrchu Benkov (403 m n. m.). Studánka je vystavěna z chřibského pískovce. Kamenem je vyzděn i kaskádový odtok. Voda ze studánky odtéká do říčky Salašky. Dříve byla studánka opatřena dřevěnými dvířky (viz starší foto v galerii). Od roku 2022 má studánka umělecky kovanou mříž a okolí studánky je opraveno. Nachází se zde také nový dřevěný altán, který nahradil původní přístřešek. Nad studánkou rostou dva vzrostlé habry lesní (Carpinus betulus). Na jednom z habrů nad studánkou je umístěn obrázek Madony s Ježíšem. O studánku pečují Lesy ČR, závod Buchlovice. Okolo studánky vede modrá turistická trasa spojující Salaš s Bunčem. Ke studánce se váže řada pověstí a legend. Traduje se, že vodou ze studánky údajně křtili slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. Asi 850 m jihozápadně od studánky se na vrchu Hrušová (389 m n. m.) nachází dva památné stromy Buky na Hrušové.

Ke studánce se váže řada pověstí a legend, často o ukrytých pokladech. Odtud vznikl i název studánky. Pověst vypráví o tom, jak chudý chalupník pomohl kouzelnému starci, který ho za odměnu dovedl k pokladu. Chalupník však nechtěl vypadat jako chamtivý člověk a vzal si jen zlatý džbánek. V noci se však k místu, kde měl být poklad vrátil s nůší, ale místo díry plné zlata našel jen studánku. 

Žižlavský (2013) zmiňuje pověst podrobněji: V zimním čase, kdy každoročně políčko odpočívalo, se domkář přiživoval vyráběním dřevěných nádob a necek. „Tolik se nadělám a kolikrát nám nezbývá ani na oblečení a boty,“ posteskl si jednou, když na něj padl smutek. „Jiní se topí v penězích a kolikrát neví, jak by si krátili volnou chvíli. Najít tak alespoň kus zlata, to by se pak žilo!“ Ani nedomyslel a rázem se před ním objevila jakási mužská postava s červeným obličejem a černými vlasy, oděná do černého oblečení. „Následuj mě,“ pokynula domkáři, který se za ní s obavami a strachem nakonec vydal. Záhy zastavili pod lesnatým svahem, pod nímž se otevřel otvor do podzemní jeskyně. Vešli dovnitř. „Chceš zlato? Máš ho mít, kolik jen si budeš přát,“ promluvil neznámý a ukázal na hromady drahého kovu, jež osvětlovaly slabé paprsky denního světla, pronikající vstupním otvorem. O takovém množství zlata se domkáři nikdy ani nesnilo a překvapením nevěděl, co má odpovědět. Když se vzpamatoval, řekl si, že vezme tolik, kolik unese. Poté mu ale blesklo hlavou, že bude před cizincem raději skromný a že až sám se později vrátí pro další část pokladu. Poděkoval a vzal si jen malý pozlacený džbánek s tím, že mu to stačí. Když vyšli ven, neznámého najednou nebylo. Osamocený muž se ještě ohlédl za sebe, aby si dobře zapamatoval vchod do jeskyně a se džbánkem pospíchal domů. „Ženo, budeme mít zlata, kolik se nám zlíbí,“ volal na manželku, která se zprvu lekla, že se asi pomátl na rozumu. Když jí ukázal lesklý džbánek, uvěřila a zapřahali kravku do vozu. Aby nevzbudili sousedovu pozornost, vyjeli až po setmění. Domkář znal okolní lesy velmi dobře, a proto se v nich orientoval i potmě. Čím víc se blížili k místu, byli oba víc a víc rozechvěni. Muž už viděl před očima kopy zlatých předmětů, jak je nakládá na vůz. „Budu bohatý a budu si dělat, co se mi zlíbí,“ cedil mezi zuby. Konečně sestoupili z vozu a zamířili pod svah. „Tady někde byl vchod do podzemí,“ utvrzoval se. „Kde jen může být?“ Místo hledaného otvoru se zlatem se před nimi zaleskla malá tůňka studánky, která tu doposud nikdy nebyla. Ještě hodnou chvíli obcházeli kolem, až se nakonec zklamaní dali na zpáteční cestu. Jeskyně se zlatem zmizela. Když domkář po čase vyprávěl sousedům svůj příběh, nikdo mu nevěřil. Novou studánku pak lidé nazvali Zlatskou či Zlackou.

Při přečtení závěru příběhu člověka napadne, že v kontextu současné doby, je tím největším bohatstvím právě vyvěrající pramen vody.