Zamyšlení: Proč se Lípa u Roštína umístila tak vysoko v anketě Strom roku

Síla je v srdci, ne ve velikosti. Když se řekne „české hory“, většině lidí se vybaví majestátní hraniční pohoří jako Krkonoše, divoká Šumava nebo rozlehlé Beskydy. Málokdo by v první chvíli pomyslel na nenápadné Chřiby. A přesto právě odtud, z těchto „kopečků“ středovýchodní Moravy, přichází v říjnu roku 2024 jeden z velkých úspěchů – stříbrná příčka v celostátní anketě Strom roku pro Památnou lípu u Roštína.

Tento úspěch není náhodný. Je to příběh o síle komunity a lásce k domovu, který přesahuje fyzické rozměry krajiny. Zatímco jiné regiony možná lákají davy turistů na vyšší vrcholy či známější atrakce, Chřiby si už po generace budují něco cennějšího – hluboké pouto mezi krajinou a jejími lidmi.

Když roštínská lípa bojovala o přízeň v anketě, nebyl to jen boj jednoho stromu. Byla to ukázka toho, jak dokáží přátelé a ctitelé krás Chřibů táhnout za jeden provaz. Od místních obyvatel, přes děti z místních škol, turisty, myslivce, chřibské spolky až po obecní úřady zdejších obcí – všichni se spojili, aby podpořili „svůj“ strom. A nejen Roštín – hlasy přicházely z celého regionu. Lidé z Kroměřížska, Kyjovska, Otrokovicka i Uherskohradišťska ukázali, že Chřiby jsou jim srdeční záležitostí. 

Je to vlastně trochu paradox a přitom vlastně logický – čím menší region, tím silnější může být pouto k němu. Možná právě proto, že Chřiby nejsou přehlceny masovým turismem, si zachovaly svou autenticitu a osobitý charakter. Místní lid necítí potřebu konkurovat. Místo toho pečuje o dědictví svých předků. S pokorou a hrdostí. On ten chřibský patriotismus je v našem kraji značně přítomný. Zrcadlí se na stezkách, v příbězích a artefaktech, památkách, studánkách, křížích, památnících a dalších fragmentech, které v krajině lidé budují, udržují a zanechávají. Ale i v akcích, setkáních a tradicích, které ve Chřibech a podchřibí organizují. 

Stříbrný úspěch roštínské lípy není jen oceněním jednoho stromu. Je to důkaz, že i zdánlivě malý region může dosáhnout velkých věcí, když jeho lid drží při sobě. Je to připomínka, že skutečná hodnota místa nespočívá v jeho rozloze či výšce hor, ale v síle a myšlence společenství, které jej obývá. Chřiby možná nejsou nejvyšší, nejznámější ani nejnavštěvovanější. Ale jejich lidé – ti mají něco, co se nedá změřit ani zvážit. Hlubokou lásku k svému kraji a odvahu za něj bojovat. A právě to dělá z těchto „malých hor“ velké místo. Místo k životu.

Roštínská lípa se tak stává symbolem něčeho většího – je důkazem, že i nenápadná krása může zazářit, když ji podpoří srdce lidí, kteří ji mají v úctě. A to je možná to největší tajemství Chřibů – nejsou to jen kopce a lesy, jsou to především lidé, kteří jim vdechují život a duši.